EN
Jiří Anderle vytvořil přes 600 grafik a přibližně stejný počet obrazů. Nový cyklus Nostalgický poetikon odráží novou etapu v umělcově životě po ztrátě manželky. Zatímco dříve hledal a nalézal motivy v hlubinách temnot, nový cyklus září světlem. Jemné kresby realistických tváří i barevné geometrické tvary vstupují do bílého prostoru. Ten je místy obohacen zvlněným bílým reliéfem podobně, jako se prý zakřivuje vesmír. „A čím více vzpomínáme na ty, kteří se nám vzdálili, tím více se nám opět přibližují.“ Musíme přiznat pravdivost autorovy myšlenky, že umění pochází z magie. Anderleho schopnosti jsou opravdu renesančně bohaté, takže nepřekvapí ani jeho literární tvorba. Napsal již tři čtenáři stále vyhledávané knihy a nyní píše čtvrtou. Hudba v jeho životě také zůstala. V galerii v Pavlíkově již pátým rokem hraje na bicí s legendárními jazzmany Viklickým, Válkem, Uhlířem, Vejvodou na Jazzovém létě. Jeho hlas již pětadvacet let slyší desetitisíce rozhlasových posluchačů. Každou neděli večer v hodinovém pořadu Láska za lásku vypráví své vzpomínky. Celý tento ojedinělý cyklus, který Český rozhlas považuje za rodinné stříbro, autor posluchačům daroval. Ale snad nejcennější jeho schopností je malba – dar obohatit diváka nadčasovým uměním.
Jiří Georg Dokoupil, krnovský rodák a klíčová postava hnutí Neue Wilde, který po roce 1968 emigroval do Německa, proslul svou neustálou snahou o vynalézání nových malířských technik, z nichž nejzajímavější jsou právě jeho bublinové obrazy. K nápadu ho v roce 1992 přivedla čistá náhoda při pozorování mýdlových bublin ve vaně, což ho inspirovalo k vytvoření speciální směsi mýdla, vody a barevných pigmentů, která na plátně zanechává trvalou stopu. Namísto tradičního štětce používá kovová očka, skrze která vyfukuje bubliny přímo na vodorovně položené plátno; ve chvíli, kdy barevná bublina dosedne a praskne, usadí se pigment v jemných, transparentních kružnicích a vrstvách, jež vytvářejí fascinující organické struktury a zachycují pomíjivost okamžiku v pevné formě. Tato metoda dokonale ilustruje Dokoupilův odmítavý postoj k jedinému autorskému stylu a jeho fascinaci procesem, kde hraje zásadní roli prvek náhody a chemické reakce.
Martin Gerboc představuje v kontextu současné středoevropské malby ojedinělý a radikální příspěvek k tradici figurální exprese. Jeho estetika vědomě dekonstruuje klasické ideály krásy a nahrazuje je syrovou, až brutální reflexí lidské existence. Gerboc se pohybuje na hraně mezi dekadencí a existencialismem, přičemž jeho plátna slouží jako jeviště pro teatrální výjevy plné násilí, sexuality, politických symbolů a popkulturních citací. Typickým rysem jeho rukopisu je dynamická kombinace malířské spontaneity s precizním detailem, často doplněná o textové fragmenty, které umocňují narativní neklid díla. Autorova práce s černou barvou a hlubokými stíny odkazuje k baroknímu temnosvitu, avšak v jeho podání získává tento prvek rozměr postmoderní úzkosti. Gerbocova tvorba není pouhou provokací; je to hluboká intelektuální sonda do temných zákoutí kolektivního nevědomí, která konfrontuje diváka s tabulizovanými tématy moci, úpadku a morální ambivalence současného světa. Jeho obrazy tak tvoří fascinující, byť zneklidňující vizuální encyklopedii lidské katarze.