Galerie Miro

Eugéne Leroy (1910 – 2000)

5. 9. 2013 – 27. 10. 2013
 

ceny obrazů na vyžádání v Galerii MIRO

TMAVÁ MODŘ, 1994 olej na plátně 52 x 65 cm	To je Hlava, 1990 olej na plátně 81 x 62 cm	Pochmurná krajinka, 1989 olej na plátně 65 x 50 cm
Ve stínu, 1988 olej na plátně 145 x 89 cm	Bez názvu, 1990 uhel na papíře 65 x 50 cm	Bez názvu, 1990 uhel na papíře 65 x 50 cm
Bez názvu, 1990 uhel na papíře 65 x 50 cm	Velká postava, léto, 1990 olej na plátně 130 x 195 cm	Modré plátno, 1991 olej na plátně 130 x 97 cm
Šedo-žluté plátno, 1991 olej na plátně 130 x 97 cm	Nahá, 1967-1985 kvaš, křída, uhel 108 x 75 cm	Nahá, 1967-1985 kvaš, křída, uhel 108 x 75 cm
Nahá, 1967-1985 kvaš, křída, uhel 108 x 75 cm	Postava 3, bezohledná, 1991 olej na plátně 100 x 81 cm	Dvojitá tvář, 1991 olej na plátně 97 x 130 cm

Každá kulturně vysoce vyvinutá země má kromě svých vyvolených uměleckých reprezentantů širší zázemí umělců, kteří teprve vytváří to pravé umělecké podhoubí. Jedním z těchto umělců byl i Eugène Leroy, klidný, přemýšlivý muž, tvořící v pohraničním městečku na průmyslovém severu Francie. Dnes se již ani nemluví o globalizaci, prý proto, že již byla dokonána. Ale jak se týká člověka uzavřeného ve své dobrovolné klausuře? Nutně nás napadá pojem opačný pojmu globalizace – regionální. Ten výraz mívá v Čechách pejorativní přídech, ale mohou se pod ním skrývat utajené cesty uměleckého vývoje, mohlo by se říci umělecké endemity, s vlastními uměleckými objevy . Jedna věc je lokalita, jinou záležitostí je čas. Významný umělec, Francouz, který se narodil roku 1910, by měl budovat svou uměleckou kariéru v Paříži, měl by být součástí toho pozoruhodného kulturního konglomerátu, který si vysloužil označení „Pařížská škola“. Ta by sice mohla obsáhnout Leroyovo umění, kdyby se ovšem Leroy Paříži nevyhýbal a kdyby se Paříž nevyhýbala jemu. Je to možná zajímavý, ale ne ojedinělý úkaz – zatímco stovky mladých umělců z celé Evropy brali Paříž útokem, mnozí francouzští umělci zůstali doma a pomáhali vytvářet novou uměleckou mapu Francie. Leroy na začátku třicátých let studoval na École des Beaux-Arts v Lille i v Paříži. Zjistil však, že se musí vzdělávat sám. Ve svých dvaceti šesti letech podnikl svou první cestu – do blízkého Holandska. Zde poznal Rembrandta, jeho práci s barvou i jeho práci s barevnou pastou – barevnou hmotou. Podnikl i delší cesty, v roce 1956 do Španělska a Itálie. V době největších triumfů abstraktní malby, je okouzlen freskami Masaccia. Ve Španělsku potom hledá v díle Goyi, Velasqueze a El Greca kořeny takzvané expresivní malby. To je pro Leroye charakteristické. Přestože prožil téměř celé dvacáté století (narodil se roku 1910 a zemřel roku 2000), jeho inspirativní přesahy do minulosti již připomínají přístupy postmodernismu osmdesátých let. Leroy nežil celý život vzdálen od centra – od Paříže, žil v centru jiném, v oblasti, která se kdysi označovala jako Nizozemí. Svého času patřilo k Burgundsku a zásobovalo Evropu tím nejkvalitnějším, co v oblasti umění vznikalo. Za všechny stačí připomenout bratry van Eyckovy, později P. P. Rubense, Rembrandta, van Gogha, vlámské expresionisty i jednoho z tvůrců amerického abstraktního expresionismu Willema de Kooninga. Leroy byl velmi vnímavý umělec, který se samozřejmě neuzavíral ve svém světě i jiným vlivům. Byl otevřený k mnoha podnětům, především v práci s barvou. Jeho krédem mohlo být: „Barva je vše“. Dokázal analyzovat barevné nuance starých holandských a vlámských krajinářů, tak odlišných od italských mistrů. Delikátně pěstěný smysl pro barvu se nakonec projeví i ve zdánlivě protikladném expresionismu. Je to totiž stále táž práce s barvou, s kontrasty, s komplementárními barvami, ať již lomenými
či přímými. Onen tradiční vlámský expresionismus byl v Leroyově případu podněcován expresionismem německým i severským. Ale teprve v osmdesátých letech, kdy se expresionismus především v Německu vrátil v nové podobě, bylo patřičně oceněno i umění Eugèna Leroye. Přestože nesouvisí příliš s hnutím tehdejších neoexpresionistů, ale spíše s prací Giacomettiho nebo třeba Soutina. Každopádně v osmdesátých letech získal uznání kritiků i předních umělců, například Georga Baselitze nebo Markuse Lüpertze. Ne náhodou ve stejné době došli v Čechách uznání Jan Bauch i Josef Jíra. Od osmdesátých let také vzrostl zájem o výstavy Eugèna Leroye v Evropě i v Americe. O tom svědčí množství výstav, kterými překročil začarovaný kruh svého regionu. Leroyův expresionismus vycházel také z principů abstraktního expresionismu, abstrakce samé i hnutí, které se v Čechách označuje jako informel. Barva je u Leroye zhmotnělá, stává se evidentně třírozměrnou, připomíná proměnné struktury krajiny, tvořené pracující zemskou kůrou. Tato univerzální krajina obsahuje i lidský život, z nánosů barev vystupují jakoby z prachu stvořené lidské bytosti, akty splývající i vynořující se. Barva je umělci materií, hmotou a vytváří reliéf nekonečných obrazů malířského mikrokosmu. Zároveň změť plastické malby je strukturou nepřeberné škály barev v celkovém pojetí obrazu. Vztahy mezi nánosy barev jsou malířovým velkým tvůrčím dobrodružstvím. Obraz jako celek je strukturován v barevných, plastických rytmech, ale skrývá i reálné fyzické motivy, krajinu, figuru či akt. Akty zachycené kresbou jsou mnohem srozumitelnější, autorovi stačilo prokreslovat okolí, figura zůstává neprokreslena uvnitř. To prozrazuje také něco o umělcově způsobu vnímání obrazu. Nanášením barvy zachycuje a mění i okolí: vše souvisí se vším. Malíř s barvou pracoval vášnivě i opatrně – při nanášení barvy nezůstávaly stopy po nástroji, štětci nebo špachtli. Nánosy barvy vytváří jakoby přirozené, přírodní útvary, vlny, kaskády, soutoky, prolínání. Byl tvůrcem svého světa. Leroy prožil téměř celé dvacáté století a bývá označován také proto jako malíř století. Jako příslušníka své generace ho musil ovlivnit zájem o spodní proudy nevědomí, ale mnohem více filosofické hnutí existencialismu, které nacházelo v oblasti umění konce čtyřicátých a až do šedesátých let velmi živou odezvu. Dokonce umění samo pomáhalo definovat a rozvíjet filosofické představy. Lidským aktem se Leroy vrací k nejstaršímu i nejtradičnějšímu výtvarnému motivu a jeho ztvárněním do plastických, mnohovýznamových struktur vyjadřuje základní otázku i hlavní téma výtvarného umění: „kdo jsme a kam kráčíme?“

Mgr. Petr Štěpán, historik umění