MELANCHOLIA
Dimitris Tzamouranis (*1967)
7. 11. – 9. 12. 2012 (Výstava prodloužena pro velký zájem)
Text k výstavě
Není náhoda, že se jedno z nejdůležitějších děl Dimitrise Tzamouranise, Melancholia (2012), silně opírá o prezentační tradice náboženského umění, tedy o mohutnou rétoriku obrazů oltářního retáblu. Teologický rozměr tohoto moderního vícedílného a otevíratelného křídlového obrazu (polyptychu) je v Tzamouranisově ikonografii evidentně viditelný. Dílo je ovšem představováno v nenáboženské, téměř pohanské podobě. Na prostřední tabuli, kde bychom očekávali spíše scénu ukřižování, kladení do hrobu nebo zobrazení posledního soudu, vidíme skupinu na zemi ležících mladých lidí, která připomíná spíše chvíli odpočinku v pokoji společně sdílené domácnosti. Mladý pár nacházející se uprostřed obrazu (malířova dcera Elektra a její přítel Julius) ztělesňuje svým objetím a obklopením přáteli formu vskutku nevinné a vznešené agapé (lásky). Jedná se nejen o lásku partnerskou (exkluzivní), ale svým pojetím i společenskou (inkluzivní). Vztahuje se Tzamouranisův profánní obraz spíše ke společenské utopii nebo uskutečňování paulinistické (pohanské) lásky tolik typické pro dnešního člověka? Obraz vyzařuje čistý humanismus. Jeho doplňkem by mohl být umělcův obraz z roku 2010 Die Nacht (Noc), na kterém je podobná scéna se stejným obsazením. Zde ale protagonistka bdí a očekává společně s ostatními okamžik naplnění. Je nutno zmínit, že tato malba, a dokonce i celé Tzamouranisovo dílo, je třeba chápat jako opětovné tázání se po světelné metafoře a idejích osvícenského myšlení, tedy západní ontologie světa, která zásadním způsobem určuje naše myšlení a kterou francouzský filozof Derrida nazývá heliocentrismem. Na vnějších křídlech díla Melancholia jsou proti sobě zobrazeny úplné zatmění Měsíce a Slunce. Paprsky světla, svítidel, zrcadel, očí a masek jsou v Tzamouranisově díle zastoupeny proto, aby poukázaly na viditelný vznik světa související s evropským myšlením, poznáním a intelektem. Je příznačné, že horní tabule polyptychu vykazuje, na rozdíl od obrazu Die Nacht, především poněkud neortodoxní pohled, který je charakteristický neperspektivním určením prostoru. Toto neobvyklé pojetí perspektivy se rovná autonomizaci prostoru, která souvisí s odhalováním malířských prostředků. Zdá se, že Tzamouranis nám chce sdělit, že i přes vědomě používaný iluzionismus a přesvědčivou dynamiku jeho tvorby, zůstává malířství vždy vázáno na mistrovskou znalost techné (řemesla).
Sotirios Bachtsetzis