BARBAR

K výstavě byl vydán katalog – Katalog BARBAR

Svět umělkyně, která si říká Barbar, je jako nesnesitelný flirt: v jednu chvíli vám lichotí, v druhé vás urazí, tu vidíte
něco nevýslovně krásného, hned nato něco šíleně groteskního. Vždy je přítomná erotika, ale taky smrt. Není lehké
pochopit, co se skutečně děje, člověk však téměř není schopen o dtrhnout oči.
Možná proto není divu, že dva muži byli jejími obrazy tak posedlí, že se na jaře roku 2015 v noci vloupali do jedné
galerie a dva její obrazy ukradli. Pečlivě a opatrně je vyjmuli z rámů, srolovali a odnesli z výstavního prostoru. Nevěděli ovšem, že je zachytila průmyslová kamera.
O rok později jednoho ze zlodějů dopadla policie. Umělkyně se dostavila k soudu a o přestávce zašla za zlodějem,
představila se a řekla mu, že ona je autorkou ukradených obrazů. Zatímco se zloděj snažil všemožně omluvit za to, co
udělal, zajímalo umělkyni něco úplně jiného: jestli by ho mohla namalovat.
Když zloděj předchozího obrazu sedí modelem pro další obraz, je těžké říct, kdo od koho krade. Nakonec ho Barbar
zobrazila čtyřikrát, v okamžicích pro ni typických: smyslných, zranitelných a ambivalentních. Když se zloděj pokouší
vyndat něco ze sklenice na víno, mouchu nebo vlas, cítím jako pozorovatel, že nemá dostatečně dlouhé prsty na to, aby sklenici vyčistil, že to fyzicky není možné udělat.
Na obrazech umělkyně Barbar je skoro nemožné přehlédnout těla, pozice, pohyby. Vystupují z temnoty, přicházejí
mi vstříc a nutí mě vnímat mou vlastní fyzičnost. Dokonce i zátiší s porcelánovými panenkami se nakonec mění
v zobrazení těl, která se pokoušejí vyrovnat s faktem, že jsou mrtvá. Nebo živá.
Jako by je vystihla přesně v momentu mezi výdechem a nádechem, ve stavu, o kterém nevíme, zda jim život dává
nebo bere: matka, která ukazuje své dítě, místo aby ho držela, otec, který se marně pokouší totéž dítě nakojit. To vše
je vylíčeno prostřednictvím téměř nepříjemně krásného použití světla a barev.
Barbar krade od nejlepších, ať jde o Caravaggia nebo Vermeera, a neskrývá to. Nejde o obrazy, které by si
s pozorovateli hrály na umělecko-historickou schovávanou, jde o obrazy, které se nebojí vystavit se vašemu pohledu.
To, co vzniká mezi pozorovatelem a obrazem, se neděje proto, že byste nevěděli, nač odkazují, ne, probíhá tu něco
zásadnějšího, původnějšího, tělesnějšího.
Říkalo se, že zpěv Sirén je stejně krásný jako smrtící. Když se Odysseus se svou lodí blížil k jejich ostrovu, řekl svým
mužům, aby si zalepili uši včelím voskem. On sám se nechal přivázat ke stěžni. Byl tedy prvním člověkem, který slyšel zpěv Sirén a vyšel z toho živý.
Pokud pocítíte chuť ukrást si obraz umělkyně Barbar, je to zcela přirozený impuls. I to už tady bylo. Nikdo neví, kde
se zcizený obraz nachází a kdo ho v okamžiku, kdy toto píšu, pozoruje. Na této výstavě nám umělkyně sama představuje jeho zrekonstruované fragmenty. Dává nám pouze tušit, co při pohledu na něj pociťuje ten, kdo si ho koupil. Možná se cítí jako Odysseus, který nad sebou nemá kontrolu a který si není jistý tím, zda se může spolehnout na své mu že.
Krása byla stejně plná bolesti v antice jako v renezanci i jako dnes: když ji spatříte, působí zároveň jako všepohlcující
a nesnesitelná. Jako něco, co je možné pouze ukrást.

Øystein Stene