Galerie Miro

Galerie miro Trebbia

Francesco Clemente (*1952) - OBRAZY

 

 

Výstava Francesca Clementeho v Galerii Miro je jedinečnou příležitostí shlédnout v České republice obrazy světově významného představitele současného výtvarného umění. Clemente je Neapolitán, ročník 1952 a tak je přirozené, že jeho raná tvorba je spjata s hnutím, které je označováno jako „Transavantgarda.“ 

Clemente je mimořádnou osobností a také je mimořádnými osobnostmi zaujat. Již ve studijních letech se sešel s Josephem Beuysem, později v New Yorku spolupracoval s mnoha umělci. Byli mezi nimi s Jean-Michel Basquiat, Andy Warhol, ale i mnozí básníci, například Robert Creeley či Allen Ginsberg (ten byl Clementem také portrétován). Odeznívání abstraktního umění a vyčerpanost abstraktního expresionismu přivodily logicky nástup nových tendencí: nové figurace a pop artu. Mladá, postmoderní generace se nehodlala vázat žádnými zvyklostmi a nerozpakovala se čerpat z všemožných (i historických) zdrojů. Tak se i Francesco Clemente otevřel světu. Studoval literaturu, jazyky, na univerzitě v Římě dokonce také architekturu. Již v sedmdesátých letech vystavuje v mnoha italských galeriích, ale také v Kolíně n. Rýnem a v Londýně. Pro jeho duchovní růst jsou stěžejní jeho pobyty v Indii, studium náboženských a spirituálních textů, studium orientálních náboženství i theosofie. A nakonec důležitá je i jeho spolupráce s indickými uměleckými řemeslníky. Pro jeho umělecký růst jsou významné jeho pobyty v New Yorku. Filosofické i psychologické zvažování vede Clementa nutně ke stěžejnímu požadavku „poznat sám sebe“. A to jako osobnost – individualitu, i jako osobnost – lidský druh. A tak je logicky jeho častým tématem portrét, především autoportrét. Je až neuvěřitelné, jak nosným motivem může být v Clementově podání autoportrét. Na výstavě v Galerii Miro vidíme pět velmi zajímavých příkladů. Ústřední „Autoportrét jako androgyn“ z roku 2005 přitahuje nejprve pozornost k hlavě, typicky předimenzované vůči tělu, jak je u Clementa zvykem. Následně vidíme, že je uvnitř těla další tělo, tentokrát ženské. Obraz se tak řadí také k další významné sérii – „vnitřní a vnější“ a je ho možno považovat za důsledek filosofických úvah a studia orientálních kultur. 

Další čtyři vystavené autoportréty jsou sérií výrazných, černočervených pastelů zhotovených roku 2008. Soustředěné, vědomé pózování, může připomínat slavnostní pózování jaké známe z mnoha historických obrazů, zde však je autor především konfrontován s okolním světem. Můžeme se jen domnívat nakolik je jeho součástí a nakolik je v něm svobodný. Malířsky jsou tyto dvoubarevné pastely pozoruhodné schopností vyjádřit obdivuhodné množství valérů a iluzivní plastičnosti. Symbolika bílé – tedy barvy papíru je v protikladu k hutné černi i expresivní červeni, vyjadřující život. Čerň i podivné znaky a symboly jsou spíše tajemstvím, než výrazem existenciální nicoty. Nad portréty Francesca Clementeho musíme vzpomenout na zpytavé a hloubavé portréty Maxe Beckmanna, Diega Velázquese, podobně jako na antické kamenné portréty i na orientální a africké kořeny.                 

Oleje na plátně a pastely doplňuje soubor akvarelů nazvaný „Amalfi“. Vznikl roku 2008 a vlastně nezobrazuje slavné letovisko Amalfi, ale může už svým jménem vyvolat představu nadpřirozeně poutavého místa, v ohnisku mýtických i skutečných událostí, na které je jižní Itálie tak bohatá. Zde se vrací Clemente do svého rodného kraje. Z krajiny však zbyde jen barva, barva jižního moře
a zářivého nebe. V této velkolepé kulise se odehrávají dramata a události, které jsou kouzelně propojeny ve svět představ, mýtů, historie, našeho nevědomí. Můžeme se pokoušet dešifrovat jednotlivé významy, kentaury, náhrobní fresky z Paesta, sloupy v Pozzuoli, plovoucí na nestabilním podloží – každopádně akvarely zobrazují oslnění touto krajinou a její historií, která žije dodnes v nás, ve všemožných koutech světa. Můžeme vzpomenout i surreálná zákoutí Giorgia De Chirica. Také v jeho díle byly odlesky minulosti součástí všední reality. 

Lidské tělo nebo jeho část v přírodě, v tomto případě v prostoru naznačeném třeba jen jednou barvou, je konfrontováno spíše s nekonečnem než s krajinou. Proto také světlo nepřichází pouze z jedné strany. Mnohé se odehrává spíše v rovině znaků. Podobně jako na obraze „Jižní kříž“ z roku 2006. A také zde je důležitý vztah „vnitřní a vnější“.    

Úspěch umění Francesca Clementeho dokládá impozantní přehled výstav i zastoupení ve sbírkách. Vystavoval například v Guggenheim Museu v New Yorku. Ve stejné instituci také v Bilbau, dále v Museo Archeologico Nazionale di Napoli, v Centre Georges Pompidou v Paříži a v Nationalgalerii v Berlině. Je zastoupen v takových renomovaných institucích, jakými jsou The Museum of Modern Art, New York, Kunstmuseum, Basel, Tate Gallery, London, The Solomon R. Guggenheim Museum, New York, Saatchi Collection, London, a mnohá další. Francesco Clemente žije převážně v New Yorku.

Mgr. Petr Štěpán